Laudatio k udělení Ceny Jana Beneše Janu Rejžkovi 17.5.2008 Tisk Email

 

 

MÁŠ-LI KŘIVOU HUBU, NENADÁVEJ NA REJŽKA ...

Vladimír Just, 17. květen 2008

 

Kdybychom neměli Jana Rejžka, museli bychom si ho vymyslet. Lidé jako Rejžek jsou pro zdraví každé společnosti - od té prvobytně pospolné až po tu která si říká "demokratická" - životně nutní, jakkoli bývají někdy nesnesitelní. (Jako jeho spolu-kat vím dobře, o čem mluvím). Jsou nutní jako míra našeho stínu, který chtě nechtě vrháme, ač jsme zrovna sebevíc na výsluní a sebevíc se před světem vytahujeme (a právě tehdy je náš stín nejdelší). Ke svým stínům se ale většinou neznáme, tváříme se jako by k nám nepatřily. A vůbec nejraději bychom, nebýt nesnesitelných rejpalů jako je Rejžek, na ně vůbec zapomněli.

Rejpalové jsou nutní jako míra našeho špatného svědomí, jež tak rádi vytěsňujeme, zadupáváme ho do země tak jako ve Třech mušketýrech Aramis, bavě se s dámami, zadupával svůj kompromitující kapesníček. A tu vrazí do toho našeho pokryteckého obecného tlachu s gaskoňskou neurvalostí Jan Rejžek a kompromitující kapesníček, k němuž se nechceme znát, nám zpoza nohy začne rvát a proti naší vůli nám jej podávat. Nezbývá pak - zvláště jsme-li celebritami - než neurvalce vyzvat na souboj, v němž se ovšem už nebojuje kordy nýbrž paragrafy. A náš oslavenec pak musí u soudu dokazovat, že mafií nemyslel mafii, nýbrž naopak mafii - tedy nikoli camorru, nýbrž metaforu.

Stínem české společnosti je kolektivně nezvládnutá, nepotrestaná a nezreflektovaná komunistická a vůbec poválečná minulost, jakož i docela nedávná minulost tunelářská. Obě tyto minulosti jsou dvě kovové koule na našich nohou a budou nás tížit a svazovat tak dlouho, dokud je konkrétně a beze zbytku nepojmenujeme, dokud zločin nenazveme zločinem a tunel tunelem (a přestaneme shora krytou krádež konečně opisovat větou "transformační náklady byly nenulové"). A také dokud antikomunismus nebude stejně legitimní přirozený postoj jako antifašismus. Dokud budeme, abychom snad ta dnešní Gottwaldova vnoučata nepopudili, alibisticky vymýšlet myšlenkové paskvily jako "ne-komunismus" (tedy žádný antikomunismus – ten je asi stejně laciný a plytký jako antifašismus: naopak ne-komunismus je směr ryze český, malý ale náš, je flexibilní a natahovací, vejde se do něj všechno kromě komunismu, nekomunismus je vlastně i fašismus, ale také třeba pragmatismus, surrealismus, poetismus nebo taky revmatismus). Náš oslavenec se jistě v minulosti dopouštěl a dopouští lecjakých hříchů, je schopen kvůli fotbalu zmeškat vlastní vysílání, dokonce dnes tady hrozí, že kvůli fotbalu zmešká i své vlastní vyznamenání, ale hříchu podobného mlžení o minulosti dávné i nedávné - tak jak jeho kritickou tvorbu sleduji od roku 1975 dodnes - se nedopouštěl nikdy. Vždy věci i lidi s až posedlou důkladností pojmenovával a pojmenovává. Pojmenovává tak, že to leckdy bolí. A hladí-li Rejžek, pak vždycky proti srsti. Můžeme s ním stokrát nesouhlasit, ale vždy u Rejžka víme, na čem jsme, co si o tom či onom myslí. O Slávii, o komunismu i o posledním filmu Jana Hřebejka. A myslí si to neodvozeně, čistě za sebe, bez ohledu na okolí, na většinový názor a taky na následky. Platí o něm beze zbytku Šaldova slova o pravdě kritikově jako o té pravdě, za níž "člověk musí stát jako její záruka, jako její rukojmí, se vší vahou lidskou i charakterově mravní", protože "ne každá ústa mají právo na každou pravdu; a nemají na ni právo zejména ústa bezzubá." (1933)   A jakoby mluvil o Janu Rejžkovi, Šalda dodává: "Kritika budiž vždy polárně vyhraněna, krystal a ne roztok, tvar a ne bláto nebo břečka. Jasně bud' přitakávej nebo odmítej ...  A zvláště svatá ať je nenávistná kritika tam, kde si musí, ona, vznešená Musa, vykasat svou řízu, vzít do ruky koště a kbelík vody a vymetat spoustu smetí vlastenecky uctívaného." (1934). A platí to nejen o kritice, ale i o jeho – nechci říci politické, spíše občanské - publicistice. Co jiného udělal Jan Rejžek, když před pár lety veřejně vyzval bývalého majitele komunistického obušku Pavla Přibyla, aby neprodleně opustil důležitý úřad u premiéra, co jiného udělal, než že si vykasal slovutnou kriticko uměleckou řízu, vzal koště a vymetl zásadním pojmenováním jednoho padoucha z veřejného prostoru? Určitě by tehdy raději psal o svých nejnovějších zážitcích z četby nebo z kina (zejména v soudobé anglosaské literární  i filmové oblasti se pohybuje s takovou suverenitou, že by o ní mohl od hodiny přednášet na vysoké škole). Ale on vzal radši do ruky kbelík a jal se vymetat pomeje. A dělá to už přes třicet let! To, tuto posedlost pojmenováním - nikoli kritickou profesi - má ostatně Jan Rejžek společnou s oním stejně zaťatým Janem, jehož jméno nese cena, jíž se mu dnes dostává.

Nevidím v současné české kritice a publicistice nikoho, ke komu by se právě tahle cena hodila více než k Janu Rejžkovi.

 
Právě připojeni - hostů: 58  ÚVOD Cena Jana Beneše Laudatio Janu Rejžkovi
Přihlásit se
Mapa webu

HOME - ÚVOD