Z médií


Luděk Navara o účastníku odboje Vladimíru Hučínovi z 20.5.2014 Tisk Email

 

Luděk Navara: Vděk bláznovi. Deník MF DNES 20. 5. 2014, str. 10 A, názory

 

Vděk bláznovi

 

Zlínský rodák Vladimír Hučín za normalizace ničil výbušninami vývěsky, odpálil transparent „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak", narušoval manifestace atd. Mělo to smysl? Dnes konečně víme, že ano.

 

Hrdina nebo blázen? Kdo se chtěl postavit komunistickému režimu v sedmdesátých a osmdesátých letech, nemohl to mít v hlavě v pořádku. Režim, který spoléhal na vlastní i sovětské tanky (a opatrnost Západu), nešlo porazit a každý, kdo byl trochu inteligentní, si to spočítal. Kdo tu dobu zažil, to sám dobře ví. Byla to doba úniků, života v komunitách, odporu v mezích zákona, ale nebyla to doba boje.

Dnes už máme razítkem potvrzeno, že při nejmenším jeden muž se do válečného tažení proti normalizátorům vydal.

Vladimír Hučín získal osvědčení účastníka třetího odboje, a co víc: také statut veterána, který se vydává jen těm, kteří s režimem opravdu bojovali.

 

.

 

Ocenili jsme blázna? Blázna, který si to neuměl spočítat? Ano.

Samozřejmě, ne vše je otázkou počtů. Zvlášť důležité je to vědomí dnes, kdy se mnozí historikové a badatelé snaží představit naši nedávnou minulost v poněkud lepším světle (ve skutečnosti se jen snaží prosvětlit tmu). Argumentují právě tím, že se normalizační režim těšil podpoře velké části společnosti.

A mají pravdu. Stejně jako ti, kteří tvrdí, že Hitler se také v určité fázi své vlády těšil podpoře nemalé části svých soukmenovců. Jenomže jde o to, že prosté přečíslení nevypovídá nic o tom, který boj je spravedlivý a který ne.

Koneckonců boj za lidskou svobodu, za osvobození otroků, který se někdy zdá bezvýchodný, se vede i dnes: nic na tom nemění fakt, že existují lidé, kteří jsou otroky rádi. Je jich v různých systémech různý počet, ale vždy existují ti, kterým právě toto vyhovuje. Jsou rádi, když otroci zůstávají otroky, protože taková společnost se velmi snadno organizuje. A některým (ale opravdu jen některým) nabízí skvělé možnosti k seberealizaci, že.

Hučín nebyl poslušný panák

Hlasy, které zpochybňují boj za svobodu, zpochybňují existenci institucí nekompromisně hledajících pravdu o minulosti, zpochybňují odkaz politických vězňů a zhoubnost komunistického režimu ve všech jeho fázích. Leckdy jsou to hlasy těch, kteří nemají před očima minulost, ale vlastní budoucnost. Nebo jen odraz minulosti ve svých zmatených představách. Mnozí by se té minulosti rádi zbavili nebo ji vyměnili za jinou. Je možné, že jejich motorem je ve skutečnosti strach z pravdy, která se v té minulosti skrývá (a která je tak nemilosrdná i v přečíslení). „vysvobození z řetězů strachu a útlaku je možné, jen když víme, co se stalo, a nenatíráme minulost cukrovou polevou," řekl nedávno prezident Gauck.

Boj za svobodu má smysl bez ohledu na počet bojovníků, to je nekompromisní vzkaz Vladimíra Hučína. Po válce měli mnozí pocit, že všichni Němci jsou špatní, protože se na první pohled zdálo, že všichni sloužili Hitlerovi. Odbojová skupina Weisse Rose byla směšná skupinka mnichovských intelektuálů, kteří roznesli pár protinacistických letáků a byli za to popraveni stětím. Nic nezměnili, jen ztratili své životy. Jejich boj dostal smysl až zpětně a bude ho mít i v budoucnosti: kvůli nim totiž není dnes možné nadávat Němcům, že jsou přisluhovači Hitlera, stejně jako Hučínovi vděčíme, že nejsme Husákovi poslušní panáci.

Minulost, to je souboj alternativ a také nevyšlapané cesty jsou cestami. Jen zpětně vidíme, že leckdy nezřetelné trajektorie vedou skutečně správným směrem a ty prošlapané davem míří na opačnou stranu. Nemá smysl si vyčítat, že jsme se zachovali tak nebo jinak. Ale má smysl vystopovat a vyznačit ty cesty, které jsme tehdy neviděli nebo nechtěli vidět.

Vladimír Hučín byl sám, byl umanutý, doplatil na to a doplácel na to ještě dlouho po pádu režimu, který pomáhal zbourat. Protože režimy se mění a lidé zůstávají. Ti lidé, kteří šli opačným směrem, byli v obrovském přečíslení a jsou v něm nejspíš stále. Jejich osobní kariéry třebas vypovídají o tom, že jejich soukromé trajektorie byly bezpečné, klidné a účelné. Zdálo by se z jejich pohledu, že správné.

Ale nemusí to tak být. Příběh Vladimíra Hučína, toho veterána boje proti normalizaci, ukazuje, že ta doba nebyla dobou nehybnosti a apatie. Jen se nám takovou zdála.

 

 
Český rozhlas: 24.2.2012 udělení cen Torzo naděje Tisk Email

 

Sedm osobností převzalo sošku Mukla za boj za právo a spravedlnost

Český rozhlas 24. února  2012 v 16:05

 

Osobnosti dostaly zmenšeninu plastiky Mukl, která je součástí Památníku obětem komunismu v Praze na Újezdě

Osobnosti dostaly zmenšeninu plastiky Mukl, která je součástí Památníku obětem komunismu v Praze na Újezdě

 

 

Sedm osobností veřejného života převzalo v Zrcadlové kapli pražského Klementina ocenění Nadačního fondu angažovaných nestraníků a Národní knihovny „Torzo naděje“. Mezi oceněnými je například zpěvačka Marta Kubišová nebo mecenáška umění Meda Mládková.

Cenu získali také advokáti Hana Marvanová a Stanislav Devátý, předseda přerovského Klubu angažovaných nestraníků Jaroslav Bezděk, disident Vladimír Hučín a Jiří Wonka, bratr disidenta Pavla Wonky, posledního politického vězně komunistického režimu, který zemřel ve vězení. 

Všechny tyto osobnosti se podle fondu zasazují o rozvoj demokracie a občanské společnosti a svým životem a prací bojují za pravdu a právo. Odnesli si za to sošku od Olbrama Zoubka s názvem Mukl, která je zmenšeninou jedné z plastik Památníků obětem totality na pražském Újezdu. 

Zpěvačka Marta Kubišová, které komunistický režim zakázal dlouhá léta vystupovat, prý dnes už na dobu totality raději nevzpomíná. 

„A když jsem přinucená na to vzpomínat, tak mi na mysl vytanou spíše komické momenty. Já to nevidím tragicky. Mně bylo 26, když mi zakázali zpívat, tak to ještě člověk nebere tak do důsledků. Říkala jsem si – tak jsem zpívala 7 let a teď budu dělat něco jiného,“ vzpomíná Kubišová. 

Torzo naděje si odnesla také advokátka Hana Marvanová, která byla za totality uvězněna a dnes se mimo jiné angažuje v boji proti korupci. 

„Myslím, že ta dnešní doba je hodně ‚rozpočtářská‘. Mluví se hlavně o ekonomice, finanční krizi, jak si všichni více vyděláme a méně se mluví o tom, o čem byl zápas za doby jak před rokem 1989 proti totalitě, ale ten zápas se vede vlastně i dnes. I dnes se mohou dít nespravedlnosti a je třeba se proti nim ozvat,“ míní Marvanová. 

„Je to vlastně poprvé, co mi někdo řekl, že si zasloužím nějakou cenu za něco, co jsem v minulosti dělal a možná ještě dělám. Můžu dnes pomáhat a dělat to, co jsem si vždycky přál, ale když jsem se ocitl mezi takovou společností jako je Marta Kubišová, Meda Mládková a další, tak to samozřejmě člověka velice potěší,“ uvedl advokát Stanislav Devátý, který byl za komunismu opakovaně vězněný.

 

Viz odkaz

http://www.rozhlas.cz/zpravy/spolecnost/_zprava/sedm-osobnosti-prevzalo-sosku-mukla-za-boj-za-pravo-a-spravedlnost--1023470

 

Ceny Torzo naděje ... více

 

 

 
« ZačátekPředchozí12345678DalšíKonec »

Strana 1 z 8
Právě připojeni - hostů: 26  ÚVOD Z médií
Přihlásit se
Mapa webu

HOME - ÚVOD