Laudatio k udělení Ceny Jana Slavíka 2009 Jacquesu Rupnikovi 19.8.2009 Tisk Email

 

Karel Hvížďala:  Laudatio na Jacquese Rupnika

 

Psát laudatio na někoho, s kým devět let pracujete na knize a koho znáte skoro třicet let, je na první pohled snadné: dost toho o takové osobě víte, ale právě proto je to zároven težké: stojíte před úkolem vtěsnat esenci sdělení jen na pár řádků, aby nenudila. Při takovém zadání mohu tedy upozornit jen na několik charakterotvorných detailů.

Jacques Rupnik se narodil v Praze 21.listopadu 1950, tedy dva dny před euforickými oslavami 54. narozenin prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda, v době hrůzných politických čistek a procesů: otec byl Slovinec, matka Francouzska, na devítiletku chodil v Praze, lyceum navštěvoval v Paříži, absolvoval na pařížské Sorboně a americké Harvardově univerzitě v oboru politologie a historie a první práci jako komentátor dostal v BBC, v Londýně. Sám říká: "Můj domicil je dán osudem a později volbou. Podle francouzské definice národnosti, v níž je důležité místo narození, a ne původ rodičů, jsem tedy Čech a podle české definice, kde je určující etnikum matky, spíš Francouz".

Viděno cizíma očima, strávil Rupnik dětství v nejhorší totalitě a z Prahy odešel v patnácti, tedy v roce 1965, krátce po té, co byl z Letné odstraněn Stalinův pomník (usnesení o odstranění je z listopadu 1962) a kdy se politická situace začala pozvolna uvolňovat. Když mu ale později jeden známý ve Spojených státech řekl, že měl štěstí, že si zvolil svobodu a z Cech odešel, uvědomil si, že jako díte to vnímal úplně opačně. Odchod z Prahy pociťoval jako ztrátu svobody. V Praze mohl po škole utíkat do města a do večera se potloukat a věnovat tomu podstatnému: fotbalu, bigbeatu a devčatům. Příchod do Franciie pro Rupnika znamenal obrovskou změnu: vzdělávací' nápor, tedy ztrátu svobody. Z lycea chodil domu v pět a úkoly musel psát dlouho do noci. Jediným únikem pro něj v té době byla literatura a pomocí ní se vracel do Prahy. Začal číst Hrabala, Škvoreckého a později Kunderu.

Zásadní zlom pro něj v životě znamenal 21.srpen 1968. Říká: "Toto datum ze mě

udělalo Čecha. Ten den a vše, co následovalo, jsem prožíval jinak než ostatní Francouzi. Samozřejmě, že všichni odsuzovali okupaci a měli velké sympatie k Českoslovákum, Dubčekovi a ztraceným dějinám. To, co jsem tehdy prožíval, bylo ale něco jiného: pocítil jsem sounáležitost se zemí. Prožíval jsem něco, co se nedalo ostatním sdělit. V ten den jsem věděl, že už nikdy nebudu "normální" Francouz a možná v tom pocitu odcizení či nedorozumění byl původ mé pozdější role zprostředkovatele mezi dvěma světy".

Aby ale Jacques Rupnik svět, z kterého odešel, důkladněji pochopil, šel na to zgruntu a jako téma své dizertace si v sedmdesátých letech vybral Historii KSČ. Po roce 1977 začal spolupracovat s Pavlem Tigridem a jeho časopisem Svědectví, tedy českým exilem a disentem. Tato spolupráce ho hned po 17.listopadu 1989 a zvolení Václava Havla prezidentem také přivedla na Hrad, kde působil několik let jako poradce. V Paříži je ředitelem výzkumu na Fundation des Sciences Politiques a v Belgii v Bruggách je profesorem na College of Europe. Kromě již zmíněných dějin KSC vydal ještě tyto knihy: Jiná Evropa, Evropská unie: rozšíření na východ, Balkán: krajina po bitvě, Evropa pětadvaceti, Předměstí

Evropy a radu studií. Jeho práce o Komunistické straně Československa u nás vyšla až v roce 2002 a upozorňuje nás na několik minulých i současných paradoxů naší společnosti. Provokuje nás k následujícím neodbytným otázkám: Proč zpracování tak zásadního tématu musel za nás poprvé řádně udělat francouzský politolog? Proč jsme se tímto tématem nezabývali, ač náš život a naše duše dodnes komunisté ovlivňují? Proč necháváme lehkovážně tak zásadní historickou práci komunistům či bývalým komunistům? Je hledání spravedlnosti

hledáním i historické pravdy? Proč pomnichovská totalita byla u nás zavržena a proč tu poúnorovou tolik lidí vítalo? Proč se vztah české společnosti ke komunistické straně několikrát proměňoval a proměňuje dodnes, ač je prohlášena za zločineckou organizaci dokonce parlamentem? Co činilo demokratickou společnost v Československu náchylnou vůči totalitě? Proč bylo za čtyřicet let komunistické totality tolik lidí členy této strany? Proč fungovala KSC jako cedník, kterým prošlo přes pět milionů lidí? A třeba: Proč vyloučení z KSČ po roce 1968 nezaložili v ilegalitě svou stranu a nezorganizovali se jako relevantní

opoziční síla? Jak se mohlo stát, že v hospodářsky velmi vyspělé zemi uprostřed Evropy vznikl jeden z nejtvrdších a nejtrvanlivějších komunistických režimů? Proč tento režim u nás padl tak pozdě: později to už ani nešlo... Proč se rádi stylizujeme do role obětí, tedy pasivních terčů a zříkáme se aktivní role? Byl komunistický systém vnucen vzpírající se společnosti zvenčí a shora, nebo měl také své přirozené domácí kořeny, kterými lze vysvětlit přizpůsobi-vost vůči systému? Jaké je současné dědictví komunismu v nás? A nakonec: Nesouvisí či jak souvisí elegantní převrat (termín Pavla Tigrida) v roce 1948 s elegancí sametového převratu v roce 1989?

Jacques Rupnik říká ve všech knihách implicitně a v té poslední, která se jmenuje

Příliš brzy unavená demokracie a na které jsem se podílel, explicitně: "Svobodná země nepotřebuje báchorky a mýty. Snažím se věci pojmenovat, a ne zpětně předpisovat, kdo co měl udělat. A dělám to hlavně proto, že mi na osudu této země záleží."

Řádné lidi poznáme vždy podle toho, že se nebojí klást nebezpečné otázky, že vědí, že odpovědní jsou vždy někomu jinému, někomu, kdo má právo se zase ptát jich. Komunisty představuje Rupnik jako ty, kteří - ať už z ideologické zaslepenosti či z touhy po moci - popírají samu podstatu naší odpovědnosti, tedy právo se nás ptát a požadovat po nich odpověď. V tom je jeho práce dodnes platná a ukazuje i na současná nebezpečí. Zároveň nám slušně naznačuje, že obnovit poničený svět vyžaduje dlouhodobou odvahu a připomíná, že svoboda je proces. To je ten hlavní důvod, proč Jacques Rupnik dostává dnešní cenu. Je příznačné, že ji dostává pod kopcem a ne na kopci, v podhradí a ne na Hradě. Tato skutečnost ale zároveň názorně ukazuje, jak naše cesta ke svobodě bude ještě dlouhá a namáhavá.

 

Karel Hvížďala k udělení ceny Jana Slavíka Nadačním fondem angažovaných nestraníků předané Jacquesovi Rupnikovi dne 19. srpna 2009 v Ústavu soudobých dějin v Praze.

 

 

 

 
Právě připojeni - hostů: 22  ÚVOD Cena Jana Slavíka Laudatio Jacques Rupnik
Přihlásit se
Mapa webu

HOME - ÚVOD